Training - TransAlp 2015: Malá Fatra trek
- JPel
- 12. 7. 2015
- Minut čtení: 6
Pár známých se domluvilo, že podniknou pohodový trek přes hlavní hřeben Malé Fatry. Jelikož se mi již povedlo sehnat vybavení na TransAlp, tak mi přišlo záhodné je otestovat, takže jsem se k několika známým i neznámým lidem nakonec s chutí přidal, i když s výhledem na teploty, které nás měly čekat, ta chuť pomalu uvadala.

Detail trasy. Zdroj: Mapy.cz
První den
V pátek večer jsme přijeli do kempu Camping Belá – Nižné Kamence, kde byl sraz se zbytkem kompanie. Přespali jsme a ráno se autobusem svezli do Terchové, odkud jsme již pěšky po asfaltce pokračovali do části Šparengovci, kde začíná modrá turistická značka. Po značce jsme se malebnou soutěskou Jánošíkových Dier, jež se místy střídala s úzkým údolím, dostali do sedla Medzirozsutce.
Dopřáli jsme si krátký odpočinek a doplnili energii. Batohy šly do křoví a jen na lehko jsme po červené značce vyběhli Malý Rozsutec (1343 m. n. m.). Rychle dolů, batohy na záda a opět po červené hurá na Veľký Rozsutec (1609 m. n. m.). Teplota rostla a těsně pod skalami se u mě začaly projevovat příznaky přehřátí organismu, které zřejmě korespondovaly ještě se známým hlaďákem, ale na to jsem přišel až v sedle Medziholie.

Veľký Rozsutec (1609 m. n. m.)
Kvůli ztenčující se zásobě (za cca 4 hodiny od začátku Jánošikových Dier do sedla Medziholie jsem vypil skoro tři litry vody) a krizi jsem nebyl schopný se donutit dojít pár metrů na samotný vrchol Veľkého Rozsutce a pokračoval jsem rovnou do sedla. Sestupoval jsem, jak nejrychleji to šlo, abych se dostal do stínu, zatímco většina kompanie nás (mě s přítelkyní) očekávala na vrcholu.
Nakonec jsme se sešli až na sedle Medziholie, kde proběhla obědová pauza, která se protáhla do tří hodin odpoledne. Mezitím jsme doplnili zásoby vody z přilehlých pramenů. Doporučuji spíše ten, který je u modré značky směřující na Sedlo Osnice, neboť u spodního, směrem k rozcestníku Pod Rozsutcom, se tvořily fronty. Zde jsme se rozdělili na tři týmy: Uprchlíky (v počtu 2 kusů), Bolavá kolena (rovněž v počtu 2 kusů), a Peloton (v počtu 5 kusů). Uprchlíci vyrazili o dobrou čtvrthodinu dříve a již jsme je na vrcholcích nepotkali. Bolavá kolena obešly stoh po žluté turistické značce kopírující vrstevnici na rozcestník Chrbát Stohu, zatímco Peloton vyrazil na Stoh.

Hřeben na Hromové (1636 m. n. m.)
Vyrazili jsme na Stoh, zatímco Bolavá kolena se ještě chvíli zdržely. Ve čtyři jsme již byli na Stohu (1608 m. n. m.), jehož otevřený hřeben poskytoval nádherné výhledy na vzdalující se Veľký Rozsutec. Naštěstí se mi během odpočinku v sedle podařilo aspoň trochu prospat a doplnit tekutiny, takže se mi šlo už o něco lépe, avšak nemilosrdné slunce si i nadále vybíralo nemilosrdnou daň na zásobách energie.
Ze Stohu následoval velmi prudký sestup, po němž následovalo stoupání na Poludňový grúň (1460 m. n. m.). Během sestupu jsme se opět spojili s Bolavými koleny a dále pokračovali společně. Za normálních okolností příjemný 45 minutový výstup se protáhl skoro na hodinu a čtvrt. Dalším cílem bylo Sedlo za Hromovým.
Vlekli jsme se po vlnícím se vrcholku a kolem sedmé hodiny dorazili na Hromové. Poté následoval rychlý sestup po žluté na chatu Pod Chlebom, kde jsme měli zamluvený nocleh v podkroví. Na chatě jsme se také setkali s Uprchlíky a dalším členem, který si nepřeje jmenovat způsob, jak se dostal nahoru, leč bylo to rychlé a s minimální námahou. Po dlouhém dni jsme se pár desítek minut po setmění rozprchli do dusné atmosféry vyhřátého podkroví, která byla prosycena zápachem ponožek a bot a jen občas ji rozčeřilo něčí zachrápání.
Druhý den
Probudili jsme se do dusivé atmosféry sluncem vyhřátého povalu. Paprsky slunce již olizovaly střechu a my se pomalu chystali na další den. Nasnídali jsme se a lehce po čtvrt na devět se vydali na další úsek táhnoucí se převážně po hřebeni.
Bolavé nohy nás již měly dnes opustit a polovině Uprchlíků, jednomu, se společně s Minimální námahou nechtělo vstávat tak brzo, takže jsme je zanechali na chatě vlastnímu osudu s tím, že na ně počkáme na Veľkém Kriváňi (1709 m. n. m.).

Chleb (1647 m. n. m.)
Za hodinu jsme již byli na Chlebu (1647 m. n. m.) a debatovali o tom, kolik že chlebů vlastně máme s sebou. Následoval rychlý sestup do Snilovského sedla, kde jsme ke svému překvapení narazili na Bolavá kolna, která plná nadšení z krásného dne chtěla jít s námi na Veľký Kriváň. Inu, vydali jsme se tedy všichni vzhůru a za slabých pětačtyřicet minut jsem byl nahoře.
Čekali jsme a čekali, někteří blbli, jiní lamentovali nad hejny dotěrných much, leč dvojice, na kterou jsme čekali, nikde. Po půlhodině čekání už nás svrběly paty a mouchy byly nesnesitelné, takže jsme se rozloučili s Bolavými koleny a vydali se směrem na Malý Kriváň (1671 m. n. m.). A na kratičkém úseku zpět na hlavní červenou značku, koho to nevidíme, očekávaná dvojice si to zvesela mašíruje vzhůru. Opět se ukázalo, že domluva mezi lidmi je někdy kamenem úrazu – my čekali na vrcholku a oni na chatě lanové dráhy do Snilovského sedla.

Veľký Kriváň (1709 m. n. m.) z Malého Kriváňe (1709 m. n. m.), v pozadí Chleb, Stoh a Malý a Velký Rozsutec
Zvolnili jsme tedy a pokračovali dále po krásném hřebeni směrem na Malý Kriváň. Ze Sedla Bublen jsme však z červené značky odbočili na zelenou a vylezli si bezejmenný vrcholek, protože se nám velice líbila uzoučká cestička, jež na něj vedla. Na vrcholku jsme zjistili, že značka vede dál špatným směrem, ale naštěstí tam byla cestička mezi klečí, která nás dovedla zpět na červenou značku. Kousek jsme se však vrátili po červené značce zpět, neboť se tam nacházel pramen, jediný zdroj životadárné tekutiny pro tento den. Doplnili jsme zásoby a než jsme skončili, připojila se k nám zbývající dvojice. V kompletním složení jsme tedy vyrazili na Malý Kriváň.
Za půlhodinku krásného výstupu jsme se již doslova váleli na vrcholu Malého Kriváňe. Poobědvali jsme a lenošili dále, protože dnešní den byl mnohem kratší, než ten včerejší, a také proto, že se jednoduše nikomu nikam nechtělo.
Sestoupili jsme do Sedla Priehyb a začali stoupat na Stratenec (1513 m. n. m.). Rychlovka, za pár minut jsme byli na vrcholu a sestoupili do Sedla Vráta, kde se opět zevlovalo – doslova. Já se zevloval o něco výše a zkoušel něco fotit. Po chvíli mě to přestalo bavit, neboť přestože jsem zbytku vyslal vzkaz po pánovi s brýlemi a lístkem, jež mu kryl nos před sluncem, že je tady lepší stín, nepohnuli se. Tak jsem se pomalu loudal po rozeklaných vrcholcích hřebenu.

Stratenec (1513 m. n. m.)
Chodníček vedl stále nahoru a dolů, tu a tam jsme na sebe houkli se zbytkem kompanie, až najednou jsem stál na vrcholu Suchý (1468 m. n. m.). Za chvíli dorazil zbytek. Dali jsme si rychlou svačinu a kolem páté hodiny spěchali dolů po červené značce, která nás měla přivést k Chatě Pod Suchým.
Sestup byl příkrý a týral rozbolavělé svaly a nohy. Ale za slabou hodinku, kterou nám mnohdy zpříjemnily krásné úseky, v nichž stezka vedla zajímavým listnatým lesem, jsme byli odměněni pohledem na chatu tísnící se v na úbočí pod kratičkou sjezdovkou.
Chata pod Suchým byla jiným balzámem na unavené tělo. Horká voda ve sprše, krásně spravená chata včetně povalů ve třetím patře pod střechou. Vše doplněno výborným jídlem a pivem. Turistům krátil čas zvěřinec v podání několika koček a dvou psů, které večer vystřídaly dvě Border kolie a ještě jeden pes velikosti menšího telete, jehož rasu neznám. Poté, co borderky zjistily, že jsme někteří svolní k drbání, probíhal zbytek šeřícího se dne ve znamení vyprávění Černých historek, odhalování jejich zápletek, a drbání psíků. Setmělo se a ochladilo, nadešel čas jít na kutě.
Třetí den
Ráno jsme se probudili, pomalu se nasnídali, sbalili se a opět rozdělili. Čtyři jsme se vydali po červené do Strečna a zbývajících pět se vydalo zase zpět po červené a následně na Chatu na Kľačianskej Magure. Kolem desáté jsme vyrazili a pomalu se vlekli po lesní cestě, po níž vedla červená značka. Přešli jsme vrchol Plešel, načež jsme nepříjemným krpálem sestoupili na zříceninu Starý hrad.
Na Starém Hradě, poté, co jsme si prolezli jeho zákoutí, jsme si uvařili oběd. Po obědě jsme se líným tempem vydali dolů, a po chvíli jsme narazili upravené přírodní koupaliště – no koupaliště, dvě hráze, které přehrazovaly malý potůček a utvářely tak dvě tůňky.

Strečno
Využili jsme příležitosti se okoupat a nastoupit do vlaku trochu jako lidé, a tak jsme se dobrou půlhodinku zdrželi u chladivé vody. Po okoupání jsme se vydali dál po asfaltové cestě podél Váhu, na němž se tu a tam plavila nějaká loďka s vodáky. Nepozorností jsme minuli odbočující červenou značku a šli slavnostně dále po cestě, po níž jsme nakonec došli do Nezbudské Lúčky a následně na nástupiště vlakové nádraží ve Strečnu. Po slabé hodince čekání na vlak, jsme okolo čtvrté hodiny vyjeli směr Žilina, odkud nám jel vlak zpět domů, do Prahy, do Podolí …, ne kecám, zpět domů, do Beskyd, do hospůdky a na Radegast.
PS. České dráhy, potažmo Slovenské dráhy, se opět vyznamenaly, a my museli ve Valašském Meziříčí čekat na přípoj skoro dvě hodiny.
Comentários